1. Úvodem
Část 1. Úvodem
Třebaže v posledních letech začíná se u nás pěstovati hra v kuželky jako samostatný sport a přesněji řečeno jako sportovní tělocvik, nutné připomenouti, že ve skutečnosti má hra v kuželky za sebou již velmi bohatou a zajímavou historii, ačkoliv ne úplně probádanou a do detailů známou. Kdo a kdy začal poprvé hráti kuželky se dosud nepodařilo přesně zjistit a tak někteří tvrdí, že jde o sportovní podnikání s tradicí mnoha staletí, jiní zase jsou toho názoru, že kuželkářství je zábava vymyšlená teprve v pozdější době.
Samo slovo kuželka poukazuje k tomu, že jde vždycky o určité tělocvičné nářadí - asi podobně jako kužel, tj. oblé dřevo vykroužené štíhlého vrchu, případně zaobleného hrotu pro potřebu rozmanitých her a cviků. Hry s kuželkami se tak jmenují hry kuželkové, jejich účastníci kuželkáři, celá disciplína pak přijala nejnověji jméno sport kuželkářský nebo zkráceně jen kuželkářství.
Výklady o vzniku kuželkových her jsou všelijaké, ale většinou mají ráz pouhých domněnek, motivovaných často dost neuvěřitelnými důvody, jež se proto nemohou a nesmějí brát vážně. Němci, známi svou odvěkou snahou přivlastniti si vše, co se těšilo nebo těší všeobecné popularitě, dokazují světu, že kuželkářství je rovněž jejich vynálezem a takřka národním sportem, ačkoliv je jisté, že ve středověku se hrálo v kuželky také v Anglii, ve Švýcarsku, ve Skandinávii a dokonce i některých kmenů slovanských. Kuželková hra tehdy ovšem nebyla sportem, ale jen zdravou zábavou na čerstvém vzduchu. Koulení do kuželek nebo vrh koulí pěstovali s oblibou mladí i staří, měšťané i venkované, stejně jako bohatí a chudí. Už anglický dramatik William Shakespeare se zmiňuje o kuželkové hře na anglickém královském dvoře za Richarda II. Některé středověké policejní předpisy v městech německých a rakouských obsahovaly také zvláštní ustanovení o hrách v kuželky. Pro nás v tomto směru nebude bez zajímavosti, co praví starý brněnský policejní řád z doby císaře Josefa II., kde se v § 10 výslovně zakazuje mimo jiného také "hra v kuželky v neděle a sváteční dny pod trestem deseti říšských tolarů před čtvrtou hodinou odpolední!" Příčinou podobných policejních zákazů dlužno hledati s největší pravděpodobnosti v té skutečnosti, že obyčejně kuželkáři nepožívali nejlepší pověsti, oddávajíce se vedle ušlechtilé zábavy také nemírnému požívání piva, vína a rosolek; nejeden stesk najdeme také na hlučné nebo i pohoršlivé chování rozdováděných kuželkářů, kteří pochopitelně v hráčské vášnivosti a ráži nemluvili řeči vázané, ale zato asi hodně květnaté a málo vybíravé. Ty doby jsou již pryč a tak se ještě z minulosti vývoje kuželkářství zmiňme raději o užitečných detailech.
Zajímavý je fakt, že v minulosti se vůbec nestavěli pro kuželkovou hru žádné zvláštní dráhy. Hrálo se kdekoliv byl kousek jakž takž rovného terénu, kde se jen vyznačilo místo pro stavění kuželek a pak určitá vzdálenost od nich, odkud se koulelo. Bylo to nejčastěji na dvorech zájezdních hospod nebo v jejich zahradách, jak můžeme viděti na několika starých rytinách a obrázcích.
Ani počet kuželek nebýval vždy stejný, takže někde hráčům stačilo kouleti jen do třech kuželek neboli kolků, kdežto jinde jich stavěli 14 i více.
Stavění kuželníků jakožto vyhrazených míst či celých prostor pro kuželkovou hru se datuje z konce 15. století, kdy se také poprvé objevují jakási vrchnostenská povolení zařizování kuželníků hostincům, jejichž majitelé však museli už za tato povolení platiti určitý díl ze zisku a výnosu kuželen. Od těchto počátků prodělala ovšem i technika stavební s ohledem na budování kuželen obrovský pokrok. Od otevřených kuželkářských drah se došlo ke kuželnám krytým stříškou po celé délce dráhy, pak se budovaly i kryty pro hráče a ještě později se vrchními i postranními kryty opatřovaly kuželny po celé délce a šířce, konečně se došlo k dnešním přepychovým kuželníkům přímo v sálech, k drahám asfaltovým, parketovým, dokonce i cementovým a mramorovým, vybaveným vším myslitelným pohodlím, ano i přepychem.
Tento vývoj souvisí úzce se stoupající oblibou hry i v panských domech, na zámcích, také klášterech, kde všude kuželkářství zdomácnělo. Jeť kuželkářství jedním z nejjednodušších a přitom nejúčinnějších gymnastických cviků, prospěšně ovlivňuje nejen celé tělo, ale také duševní schopnosti a náladu hráčů. Při pravidelných cvičeních posiluje se celý svalový organismus, na který klade kuželkářství přiměřené a přece dosti značné požadavky (zvedání koulí, ohýbání se dopředu při vrhu, rozběh, ustavičný pohyb celého těla apod.), přičemž přiměřeně zaměstnává i duševní schopnosti.
V Americe, kde kuželkářství je opravdu jakýmsi národním sportem, povinně musejí hráti zcela pravidelně i chovanci vzdělávacích ústavů, středoškoláci a vysokoškoláci ve svých internátech. Kuželníky tu najdeme i v mnohých ústavech pro děvčata. Jako důvod se pro to uvádí velký a příznivý vliv kuželkářského sportu na vývin mladého organismu, na zpevnění svalstva. Nepodceňuje se ani výcvik ve vytrvalosti, obratnosti, rychlosti, sportovní pohotovosti a v neposlední řadě i vliv na smysl pro disciplinovanost a na vědomí pospolitosti a sportovního kamarádství.
Proto jest jenom vítati také novodobou snahu u nás, aby se z kuželkářství stal skutečný sportovní tělocvik, řádně ovládaný a regulovaný ústředními organizacemi, jak o tom bude řeč v příštích kapitolách.